Jaký smysl má zdobení hrobů? Proč vzpomínat, když už je stejně po všem? Je největší jistota lidského plynutí smrt? Anebo spíš život, který je teď a kterým lze ovlivnit i to, co bude dál, ať už o tom něco víme či ne, ať už věříme či ne?

Co uslyšíme, když nasloucháme? O tichu, které mluví víc než slova. O niterných zvukových obrazech. O odvaze poctivé novinařiny a mravnosti, na které to stojí. Rozhovor mezi Slovenkou, Čechem a Dánkou.

Rozhlasová dokumentaristka Brit Jensen mluví s Martinou a Janem o tom, proč pro ni zvuk znamená víc než obraz. „Zvuk dokáže zrušit vzdálenost. Najednou jste uvnitř někoho jiného,“ říká a dodává, že v době zahlcené obrazy může být právě naslouchání formou pochopení druhých. „Dokument netočím, protože vím, co chci říct. Dělám ho, protože jsem zvědavá.“

Rozhovor se významně dotýká i etiky a odvahy v novinářské profesi. Brit otevřeně mluví o práci na seriálu Matematika zločinu, který ukázal, jak snadno může nekultivované svědomí novináře ohnout realitu. „Najednou jsem poznala, jak vypadá místo, kde pravdu má ten, kdo má moc.“

Debatující trojice také přemýšlí o budoucnosti veřejnoprávního rozhlasu a schopnosti mlčet. „V době, kdy se všichni snaží být slyšet, je největší síla v tom naslouchat,“ dodává Jan.

Co spojuje queer lidi a celibátní kněze? Vymykají se normám. Jak snadno se z kritiky jinakosti stane soud a ze slova zbraň. Přitom jinakost může být spíš obohacení, ne hrozba.

Rozhovor Martiny a Jana se v tomto dílu podcastu Neverím odvíjí od výročí vraždy na Zámocké ulici v Bratislavě, kde před třemi lety mladý útočník zastřelil dva muže z nenávisti vůči LGBTQ+ lidem. Slova nejsou jen slova, mají blízko k činu. „Kdo mluví nenávistně o jiných, i když sám nestřílí, má na tom svou vinu.“

„Každý člověk je originál. Jednota není v tom, že jsme stejní, ale v tom, že se dokážeme respektovat.“ Jan přináší teologický i osobní rozměr. Jak je chápán kněz, který se svou sexualitou dělá v očích společnosti snad to úplně nejhorší, totiž nic? „Celibát není o tom, že si něco upírám. Je to jiný způsob, jak žít lásku. Ale má smysl jen tehdy, když je svobodnou volbou. Jinak se může stát příčinou zla.“

Martina kritizuje novelu slovenské ústavy, která krom jiného umožňuje rodičům odmítnout sexuální výchovu ve školách. Podle ní to víc škodí než pomáhá a zneužívá se k politickému kapitálu. Jan připomíná, že ale záleží na způsobu sexuální výchovy, že by měla být spíš výchovou ke vztahům.

Oba diskutují o tom, že křesťanská víra by měla vést k přijímání, ne k odmítání. „Nevylučujme lidi jen proto, že jsou jiní. Ježíš přišel kvůli hříšníkům, ne kvůli dokonalým.“ „Pamätajme, že nikomu nesmieme ubližovať za to, kým je. Každého člověka treba najprv prijať, až potom s ním nesúhlasiť.“

„Zuby, pohroma huby,“ říkal legendární Jára Cimrman. Podcast o zubech a zubařích, ale také síle, bezzubosti, agresi a empatii v době, kdy se zakusujeme spíš do sebe než do problémů.

Tento díl podcastu Neverím je zpočátku hravý a lehce absurdní. Začíná u zubů. Ale svižně se z něj stává metaforická a společenská úvaha o síle, bezzubosti, respektu a agresivitě v osobním i veřejném životě. Nakonec se dostává i k radikalizaci společnosti, volbám, politickým zubům i lidskosti například vůči Ukrajincům.

Znamená bezzubost slabost? Může méně kousat znamenat víc rozumět? Martina a Jan přemýšlejí i nad biblickými významy zubů, symbolizujícími zdraví, ale i nad „skřípáním zubů“ jako metaforou zoufalství, pekla.

A nakonec k zubům opět zcela neobrazně. Anebo? V Janově vesnici odešla místní zubařka do důchodu a náhrada se našla tam, kde by ji málokdo čekal, totiž v podobě ukrajinských manželů, kteří našli nový domov právě díky otevřenosti komunity. „Ukrajinci, kterým jsme pomohli jako uprchlíkům, nám už dávno pomáhají víc, než kdy jsme my pomohli jim,“ dodává Jan.

V rovnodennosti světlo a tma sdílejí čas rovným dílem. Inspirace? Jak žít s těmi, kteří volí jinak, věří jinak, žijí jinak? „Církev nemá být hlasem mravokárného dědka, ale nositelkou kultury dialogu.“

Nový díl podcastu Neverím hledá odpověď na otázku, co znamená rovnost a rovnoprávnost v době, kdy se společnost dělí do znepřátelených táborů. Martina a Jan mluví o polarizaci, která není sama o sobě špatná, ale stává se nebezpečnou, když přeroste v antagonismus, když se z názorových protivníků vyrábějí nepřátelé. „Strach je zlý průvodce. Buď útočíme, nebo se uzavřeme. Obojí ničí vztahy.“ Cesta ven podle nich vede přes dialog, úctu a naslouchání. A odvahu nemít vždy poslední slovo. „Není-li možné respektovat názor, je vždy možné respektovat nositele tohoto názoru jako člověka, se kterým sdílím a utvářím společný prostor a čas.“

Rozhovor se dotýká i starých filosofických pojmů – ctnost jako rovnováha mezi krajnostmi (Aristoteles), rovnodennost jako obraz harmonie světla a tmy. A nechybí ani duchovní rozměr: „Kdo je bez hříchu, ať první hodí kamenem. To není jen evangelium, to je návod, jak přežít dnešní veřejnou debatu.“

Jeho socha v centru Prahy je místem, kde se odehrávají dějiny. Jeho chorál zní, když jde do tuhého. Svatý Václav. Světec, panovník, symbol státnosti. Přitom o stát se zasloužil spíš jeho vrah.

Jak vnímají Češi a Slováci své světce a panovníky? Jak docela odlišně vnímají svou státnost? Proč se Slováci chápou jako oběť uherské nadvlády, a ne jako spolutvůrci historického uherského státu? A proč se pro Čechy právě Václav stal symbolem, který přetrval celá staletí?

V dalším telefonátu mezi Bratislavou a Brnem se Martina a Jan vydávají po stopách dávného českého knížete, mezi historickou realitou a legendou. Václav, který vládl fakticky jen středním Čechám, se stal symbolem státnosti, na čemž lví podíl má jeho mučednická smrt a následná apoteóza paradoxně jeho bratrovrahem a úspěšným českým knížetem Boleslavem. Svou podstatnou roli v příběhu hraje i jejich matka Drahomíra a babička Ludmila. Tragický příběh dynastických střetů se docela záhy proměnil v národní mýtus.

Svatý Václav není jen postavou středověku. Jeho chorál i Myslbekova socha na Václavském náměstí dodnes doprovázejí demonstrace a připomínají touhu po svobodě a sebevědomí. „Panovník nemá být mnich, panovník má vládnout,“ říká Jan a dodává, že i Masaryk, kritický ke katolické církvi, si svatého Václava vážil.

Evropa jako prostor plurality a individuality, oproti kolektivistické a hierarchické Číně. Je to tak prosté? Nemůže se Čína stát zrcadlem, v němž lépe pochopíme sami sebe?

Proč má Slovensko patronku s probodeným srdcem? Co znamená Maria pro ženy, pro víru i pro církev, v níž stále vládnou muži? Nevěřící Martina se ptá a kněz Jan docela překvapivě odpovídá.

Rozhovor Martiny a Jana se otevírá i dalším otázkám. Má utrpení samo o sobě hodnotu, nebo jde spíš o to, jak se k němu člověk postaví, když už přijde? „Jsem trochu kritický vůči své katolické církvi, protože až příliš adorujeme utrpení. Nemyslím si, že by Ježíš utrpení vyhledával. Ale nevyhýbal se mu, když to jinak nešlo.“ „Tak proč se musím v kostelích dívat na obraz trpící Marie s umučeným synem v klíně? Sama jsem to zažila, když jsem chovala v náručí své mrtvé dítě.“ „Možná právě proto. Aby ses s ní mohla identifikovat. Rozumí ti. Utrpení je součástí života, ale není to hodnota samo o sobě. Ježíš učil, že s námi bude v radosti i bolesti. A jeho matka to chápala.“ I v této souvislosti Jan otevírá příběh Ludmily Javorové, ženy tajně vysvěcené na kněze, ženy v této roli umlčované. Bojí se církev matky? Ale bez ní by žádné křesťanství nebylo.